Nenávidět by bylo snazší
„Odmítám nenávidět,“ toto prohlásil Izzeldin Abuelaish, palestinský lékař pětinásobně nominovaný Nobelovu cenu míru, jenže celá citace zní: „Zabili 22 mých příbuzných, ale odmítám nenávidět.“ Mezi nimi byly i jeho tři dcerky. Nechme to na chvíli doznít. Dr. Abuelaish dodal: „Pokud narazíte na někoho, kdo trpí nenávistí, neobviňujte. Pátrejte po tom, co ho vedlo k té nenávisti. Musíme se zaměřit na prevenci příčin – rasismus, diskriminaci, nadřazenost, nespravedlnost, zabíjení…“
V našich končinách by příčiny zahrnovaly izolaci, společenské předsudky, toxicitu sociálních médií a internetu, všudypřítomný důraz na materialismus a výkon, spíše než na lidskost, propojení a lásku. Každopádně stojím za Dr. Abuelaishem a odmítám nenávidět. Podívejte se na toto krátké video, abyste pochopili celou sílu jeho poselství.
14 mrtvých a 25 zraněných v Praze
Když jsem se včera večer dozvěděla o střelbě na Filozofické fakultě v Praze, moje první myšlenka ohledně útočníka byla: „Nevěděl, jak milovat.“ Protože kdyby věděl, nikdy by takovou věc neudělal. Je to vlastně jednoduché. Láska a empatie jsou pro přežití lidstva klíčové. Nejedná se o nějaký abstraktní koncept, ale o biologické nastavení – jsme sociální bytosti a, abychom prosperovali, potřebujeme sjednocený kmen, komunitu.
Moje okamžitá druhá myšlenka ale byla, že to neznamená, že nebyl milován. Je možné, že pocházel z normální, milující rodiny bez nějaké neobvyklé toxicity. Je pravděpodobné, že jeho rodina a přátelé jsou nyní v úplném šoku – nikdy by je to nenapadlo. A první svědectví to naznačují. „Byl to nevýrazný člověk,“ řekl kdosi. Ano, někdo nevýznamný, nevýrazný, kdo začal nenávidět svět, který nedokázal odhalit jeho potenciál, neviděl ho jako lidskou bytost, nepropojil se, svět, který ho nemiloval. Teď se ujistil, že se stane významným, i za cenu svého života.
7 základních potřeb
V Anatomii hodnot zahrnujeme Významnost mezi 7 základních lidských potřeb, spolu s Jistotou, Růstem, Propojením, Respektem, Přispěním (potřeba “být užitečný”) a Různorodostí (ve smyslu, že věci nejsou monotónní). Něco mi říká, že kromě Významnosti nebyly i některé z jeho dalších potřeb splněny. Pro většinu z nás nejsou. O potřebách přemýšlíme ve smyslu Maslowových kategorií – vzduchu, vody, jídla, přístřeší atd. Ale toto jsou pouze obecné podmínky pro přežití. Potřebujeme mnohem víc, abychom byli lidmi a abychom byli lidští, abychom byli zdravě propojeni s ostatními a fungovali ve společnosti, neřkuli abychom dosáhli osobního naplnění.
Neviním rodinu toho kluka za to, že mu nedala „dostatek objetí, když byl malý.“ Neobviňuji ani spolužáky či školu, kteří si “nevšimli,” že mají mezi sebou někoho s obrovským mentálním problémem – notabene na humanitních studiích, nikoli v nějakém technickém oboru, kde bychom si asociální chování mohli snadno představit. Nemáme na to strukturu, ve které by to bylo podchytitelné. Máme tak obrovský nedostatek propojení napříč naší společností, že by bylo směšné kohokoli vinit. I kdyby si toho všimli, není nic, co s tím mohou u dospělého člověka udělat.
Navíc, čím déle pracuji v oblasti osobního rozvoje, tím více se vracím k jednoduché rovnici – zranění lidé zraňují lidi. Pro kohokoliv, kdo chce prolomit rodinný vzorec, je to hrdinský úkol. Provádím lidi údolím slz, aby se zbavili starých zranění a zlepšili si vztahy s okolím. Tleskám každému takovému hrdinovi, protože většina lidí raději zůstane „pohodlně,“ byť toxicky, uzavřená. Vůbec to není jednoduché a podpora je obecně mizivá. Chybí zdravé vzory, ke kterým mohou mladí lidé vzhlížet, tak není divu, že se vzhlídnou v těch toxických. Změnit se vyžaduje úsilí, čas i peníze a ne každý na to má kapacitu. Bylo by proto absurdní mít komukoli za zlé, že se jim to ještě nepovedlo – takže nezbývá, než mít soucit.
Ano, je to pro mne osobní
Filozofická fakulta pro mě není abstraktní vzdálená budova. Během let jsem poznala její studenty i učitele. Moje sousedka tam učila a dodnes ji zvou na Vánoční setkání. Mohla tam být. Znám spisovatele a překladatele z literárních kruhů, kteří tam teď pracují. Jeden naštěstí uvízl ve výtahu. Máme klienty ve dvou odděleních. Psala jsem si se sekretářkami z grantového oddělení na patře, kde došlo ke střelbě. A v orbitu mám i na případ vražd v Klánovickém lese. Účastnice kurzu z minulého týdne tam pravidelně chodí na procházky a běhat. Ano, přesně tam, kde možná tentýž kluk, minulý týden zastřelil muže a dvouměsíční dítě. Mohla to být ona. Pro nás jsou takové události šokující. Nejsme zvyklí na násilí. Zatím.
V této chvíli to vypadá, že všichni, koho znám, vyvázli bezpečně, pokud nepočítáme traumata, která je mohou provázet po zbytek jejich života. Pokud začnou s terapií, mohou očekávat dlouhou cestu oním údolím slz. Nyní budou muset být hrdiny, kteří překonají posttraumatickou stresovou poruchu. Kdysi jsem znala mladého Američana, který cestoval po světě a chvíli bydlel v Praze. Milý kluk. Po roce jsme se dozvěděli, že přežil jeden z těch prvních známých školních útoků a byl ze třídy jediný. Kladl si otázku proč zrovna on? Odjel do Evropy si lízat rány, ale taky proto, že ho tu nikdo neznal – kromě útočníka byl také obětí médií. Takže vlastně i dost tuším, co ty přeživší čeká.
Ano, je to pro mne osobní – pokud by kvůli práci bylo potřeba něco osobně doručit na fakultu, mohla jsem to být já. Teď prohledávám sociální média, abych zjistila, kdo ještě…
My versus oni
Jako všichni ostatní čekám na seznam obětí, abych zjistila, zda je mezi nimi někdo, koho byť i jen vzdáleně znám. I já teď dělím svět na „mé lidi“ a „ty ostatní.“ Na lidi, které znám, versus lidi, na kterých ‘mi nezáleží.’ Proč by mi na nich najednou nemělo záležet? Jednoduše – tribalismus, kmenové myšlení. Vytáhne růžky kdykoli, kdy je naše bezpečí nebo zdroje v ohrožení.
Tento tribalismus je normální, je to způsob, jak se chráníme před přívaly bolesti, ale zároveň nás to odrazuje od toho, abychom podali ruku a pomáhali těm, které neznáme, kteří nejsou jako my. Pokud to nedokážeme, podřezáváme si vlastní větev. Otupujeme svou empatii. A otupování empatie je stejná spirála jako u toho kluka, který vzal do ruky tu zbraň. Na menší úrovni, ale stejným směrem.
Pokaždé, když zvolíme strach a nenávist před láskou a soucitem, vstupujeme do této toxické spirály. Izzeldin Abuelaish to ví. Věděl to Viktor Frankl. Lidé z organizace Life After Hate si to uvědomili a nyní pomáhají bývalým násilným rasistům najít v sobě mír a budovat lidskost. Je to volba. V tento vánoční čas mám dojem, že toto poselství je důležitější, než kdy jindy. Odmítejte nenávidět. Odmítejte nenávidět i tehdy, když je to osobní. A poukažte na ty, kteří jakkoli šíří a udržují toxicitu. Úspěšnost tohoto šíření je totiž podmíněna tím, že ostatní mlčí a někteří přikyvují. A to nemusíme. Stačí si prostě uvědomit, že žádné “oni” neexistuje – jsme tu všichni na jedné lodi, vzájemně provázaní a závislí jeden na druhém. Všichni jsou “my.”
Přeji vám klidné svátky plné vděčnosti za to, co máme – bezpečí, lásku a propojení.
Fotografie Myriams-Fotos z Pixabay