Zdravím,
děkuji, že jste přišli na tuto stránku, která je sice na mém webu o osobním rozvoji, ale věnuje se jednomu z mých tvůrčích projektů – budoucí knize o zooterapii.
CÍL PROJEKTU
Plánuji napsat knihu pokrývající podstatu a podprahové principy zooterapie. Už od roku 1999 se zajímám o to, jak a proč zooterapie funguje. Nemyslím “tato metoda nebo tato pomůcka v tomto prostředí s touto klientelou.” Takových metodik a kazuistik je k dispozici poměrně dost. Já mám na mysli proč to vůbec funguje a v čem se zooterapie liší od ostatních metod. Nejen to, vidím v ní jasné přesahy s oblastí osobního a duchovního rozvoje, s transformačními (nikoli jen terapeutickými) metodami.
Za ty roky jsem si udělala celkem jasný obrázek o jednotlivých komponentech, které sestavují jakousi skládačku. Pokud je všechny nějak pokryjete, klikne to a dějí se takové ty “věci mezi nebem a zemí” a “malé zázraky,” o kterých mi zooterapeuté vyprávějí. Slýchávám stejnou větu “nevím přesně proč to funguje, hlavně, že to funguje.” A to je přesně to, co se v této knize chci pokusit rozlousknout.
STAV PROJEKTU
Aktuálně je projekt teprve v zárodcích, mám tunu materiálu v ČJ a AJ a hledám “do týmu” lidi ochotné poskytovat zpětnou vazbu na postupně vznikající verze.
Kniha bude paralelně vznikat v češtině a angličtině.
POKUD SE NEZNÁME
Michaela Freeman, těší mne. Mám za sebou docela neobvyklou kombinaci několika kariér, díky kterým mám možná neobvyklý náhled na otázku podstaty a principů zooterapie. Tady je pár projektů a zkušeností, ze kterých chci čerpat:
Pomocné tlapky
Jsem spoluzakladatelkou Pomocných tlapek o.p.s., které v ČR v roce 1999 rozjely výcvik asistenčních psů. Mým úkolem tehdy bylo vytvořit kompletní “papírování” kolem a metodiku péče o klienty a přípravy klientů. Tlapky ale také mají “divizi” canisterapie, takže záhy se můj zájem posunul tímto směrem, opět v organizačně-metodicko-vzdělávací roli. Byť mi Tlapky i nadále dělají ohromnou radost, tento projekt je zcela soukromý a jen předesílám, že je tu nijak “nereprezentuji.”
CTA
Později jsem krátce zastávala funkci místopředsedkyně dnes již neexistující Canisterapeutické asociace, kde jsme se kdysi snažili nastolit dialog mezi různými organizacemi a shledali to prakticky nemožným úkolem (alespoň v té době). Nicméně jsem se v této roli setkala s vedoucími desítek organizací, včetně mezinárodních. Účastnila jsem se řady konferencí a začala se zajímat o i o hiporehabilitaci, felinoterapii a terapie za pomoci “jiných zvířat.” Všude tam jsem pořád hledala společné jmenovatele a podprahové principy.
Anitera
Byla jsem také spoluzakladatelkou společnosti Anitera (dnes již nefungující), kde jsme vyvinuli poměrně intenzivní výcvikový program pro canisterapeuty. Pro tento jsem sepsala dvousetstránkovou učebnici Základy animoterapie. Svého času jsme měli 80 dobrovolníků a profesionálů, pro které jsem opět byla v té organizačně-vzdělávací roli. Konkrétně jsem vyučovala teorii terapií za pomoci zvířat, zatímco moji kolegové se zaměřovali na konkrétní metodiky.
Delfinoterapie
Od roku 2011 jsem pomáhala prvnímu českému delfinoterapeutovi Oldovi Burešovi vozit české a slovenské klienty do Turecka na delfinoterapii. Byla to organizačně-propagační role, díky které jsem se nakonec v roce 2018 dostala k delfínům (byl o tom natočen audiodokument, pokud vás zajímají delfíni – Ha! Už tam jsem plánovala napsat knihu!). Zjistila jsem, že všechno co u nás platilo pro psy, kočky, koně, morčata i hady, tady najednou neplatilo. Delfíni to mají prostě jinak a musela jsem se zase posunout koncepčně o patro výš.
Anatomie hodnot
Pochopit mi to pomohl turecký delfinoterapeut Hasan Ülgüt, který mi principy toho, co dělají, dokázal vysvětlit tak nějak “mým jazykem.” Je to takové moje duchovní dvojče, takže záhy jsme přešli na spolupráci na mém projektu Anatomie hodnot, který se týká osobního rozvoje. Tady se ihned projevil jeho neskutečně analytický mozek, protože mi pomohl udělat hierarchickou strukturu projektu. A právě díky tomuto projektu se začaly skládat dohromady ty kousky skládačky, které “spouští zázraky” u zooterapie.
Osobní a duchovní rozvoj
Paralelně k tomu všemu se víc jak 30 let věnuji tématům osobního a duchovního rozvoje, nejdřív samozřejmě prací na sobě, ale záhy v roli lektorky, průvodkyně a poradkyně. Mojí specializací jsou otázky odblokování kreativity (od roku 1996), získávání osobní síly a v neposlední řadě transformační procesy (včetně toho, že vyučuji principy transformace). Jsem nicméně hodně pragmatik a u všech těchto věcí hledám mechanismy a principy. Nejde ovšem nevidět jasné paralely se zooterapií. Řadu věcí, které zooterapeuté dělají “intuitivně” a “přirozeně” dělají lidé v oboru zejména duchovního rozvoje cíleně, záměrně, strategicky a na základě tisíceletých tradic. Toto bych chtěla podchytit.
Psaní a grafika
Také paralelně k tomu všemu od roku 1997 poskytuji jazykové a designové služby firmám, univerzitám a řadě umělecky orientovaných klientů. Píšu komerční i tvůrčí texty, překladám odborné texty do angličtiny, dělám weby a základní grafické práce podle potřeby pro své projekty. Čímž chci říci, že pro mne není nic nového napsat knihu, spíš je otázka na to najít čas a motivaci… ideálně tedy tým lidí, který mne… ehm… “popožene” 🙂
KOHO HLEDÁM
- Zooterapeuty se znalostí osobního a duchovního rozvoje – pokud rozumíte meditacím, práci s energií, čakrám, transformačním metodám, rituálům apod. Umím “mluvit vědeckým i ezoterickým jazykem” byť, jak říkám, mám dost střídmý přístup. Zajímaly by mne vaše zkušenosti a zpětná vazba.
- Duchovní, nemocniční kaplany nebo další pracovníky spirituální podpory, kteří mají zkušenosti s využítím zooterapie – zajímá mne i kontext tradičního náboženství, byť osobně vím asi víc o budhismu, hinduismu a pohanství, než o křesťanství. O to víc mne zajímá, pokud se dají najít paralely i tam.
- Autory odborných knih nebo někoho se zkušenostmi s vydáváním odborných publikací, kontakty na vydavatelství apod. – je tu možnost vydat knihu samizdatem, vysázet a vydat si ji umím, ale bylo by fajn, pokud někdo má dobré zkušenosti s vydavatelem v českém prostředí.
- Dobrovolné editory a korektory (i “amatérské”) – prostě kohokoli odchotného pročesat napůl upečené texty a vychytávat mouchy. Umíte-li dobře gramatiku, dejte mi, prosím, vědět. Nemáme po ruce nějakou bývalou paní učitelku češtiny nebo tak něco?
- Sponzory – tohle není 100% nutnost, protože psát lze kdykoli a kdekoli. Nejlepší by ovšem bylo se někam zavřít a celé to sepsat. Jednou jsem takhle byla na 14 dní v klášteře. Ideální by samozřejmě bylo se vrátit do Turecka a napsat to tam. A protože domácí rozpočet má jasně stanovené jiné investice, hned tak se mi to nepovede.
Možná jste to Vy, možná někdo, koho znáte. Toto je velice osobní projekt, takže tuto stránku nechci sdílet veřejně jako inzerát. Věřím, že ti správní lidé se najdou, protože se to k nim donese.
DÍKY!
Michaela Freeman
+420-605-113-327
info@michaelafree.cz
MALÁ OCHUTNÁVKA – PŘEDMLUVA
Je říjen 2018. Ležíme odpoledne v trávě v parku, koukáme na turecké modré nebe a povídáme si o delfínech. Ne o těch, co jsem viděla v televizi, o těch, se kterými jsem právě plavala. O delfínech, kterým moji kamarádi Hasan a Olda pomáhají léčit postižené klienty. Znají je stejně dobře, jako já znám svého psa. Poznají na nich nálady, tuší, jaké kulišárny od nich čekat. A poznají, kdy se jim do toho procesu léčení moc nemíchat.
S Oldou Burešem jsem v té době spolupracovala na projektu delfinoterapie už 7 let. Z Prahy jsem mu pomáhala mu dělat promo a posílat lidi za ním do Turecka. Celou dobu mi říkal, že „u delfínů je to jinak,“ než u terapií za pomoci psů, koček nebo koní. Tvrdil, že delfinoterapeuti jsou „jenom asistenti delfínů.“ Myslela jsem si své a moc mu nevěřila.
Tohle mi skoro dvacet let tvrdili ostatní animoterapeuté – zdůrazňovali, že jsou to zvířata, která léčí a že jejich role je minimální. Není. To zvíře musel na terapii někdo připravit, vychovat, vytrénovat, vést, ale současně i umět komunikovat s klientem, mít jasné cíle terapie, vybrat metody, monitorovat průběh, vyhodnocovat výsledky.
Lidský faktor prostě hraje obrovskou roli a například u koní je rozdělena mezi několik lidí. Role zvířete je jedinečná, nezaměnitelná a nenahraditelná, ale není tím, co proces pohání. Zvíře léčení zprostředkuje, je jakýmsi katalyzátorem celého procesu, terapii dělá člověk.
Napsala jsem o tom metodiku a vyučovala jí dobrovolníky i profesionály – lékaře, terapeuty, sociální pracovníky, pedagogy. Pohybuji se v tomto oboru od roku 2000 a vždycky to bylo stejné – všichni mi říkali, že animoterapii dělají jedinečným způsobem, že jejich situace a klientela je unikátní. A vždycky jsem tam viděla ty samé příběhy, principy a přístupy, byť jednotlivé metody a cíle mohly být odlišné.
A pak jsem konečně dorazila do Turecka a viděla to na vlastní oči. A zažila. „Neotáčej se, Mišéňa ti skenuje koleno,“ řekl mi Olda uprostřed mého plavání s delfíny, zatímco jsem si hrála s Murphym. A koleno přestalo bolet. Delfíni léčí cíleně. Vědí, jak léčit a vidí (očima i ultrazvukem), kde má klient postižení. Čím méně jim do toho trenéři a terapeuti mluví, tím přesněji najdou momenty, kdy mají léčit, kdy je klient připraven. Zkušení delfíni si to umí nejlépe rozhodnout sami – mnohem lépe, než my lidé. Musela jsem to přijmout – delfinoterapeuti prostě asistují delfínům.
Začala jsem vést dlouhé debaty s Oldovým kolegou Hasanem Ülgütem. Bylo to, jako najít svoje dvojče. Myslíme stejně, vidíme svět stejně, máme nepochopitelně stejnou škálu zkušeností z několika zcela odlišných oborů. Mluvil mým jazykem. A někdy ve tři ráno, po miliontém šálku turecké kávy mi došlo, že celou tu svou metodiku můžu vyhodit z okna. Je to celé ještě úplně jinak.
Jenže tak, jak on dostal na kolena mne, rozhodily mé všetečné otázky jeho. Hasanovy odpovědi začínaly slovy „Nevím, na tohle se mne nikdo nikdy nezeptal. Takhle jsem o tom nepřemýšlel.“ Pak se zamyslel a následoval vodopád geniálních myšlenek a hlubokých vhledů, které šly až na úplnou podstatu věci. V nějakém bodě jsem na mobilu zapnula diktafon. Bylo mi jasné, že tyhle rozhovory prostě musím nějak zachytit.
V tom parku jsme mluvili o malých zázracích, které se mu povedly. O postižených dětech, které se podařilo rozmluvit, rozchodit. O klientech, které ostatní už odepsali, ale které pobyt s delfíny za deset dní proměnil k nepoznání. Nechtělo se mu o tom mluvit. V soukromí je to normální chlápek, který si moc nepřipouští ty zázraky, které se ději za branami delfinária. Moc to nerozebírá, protože jedině tak mu to nevleze do hlavy. Moje zvídavost ho donutila se na to podívat. Zvedl se a řekl, že si musí dojít koupit cigarety. Nevrátil se hodinu. „Ta konverzace vyvolala spoustu vzpomínek a emocí, musel jsem si to zpracovat,“ vysvětlil, když se vrátil.
Moje otázky byly na tělo, spíš na kost. I v tom jsme stejní, v té ochotě jít do hloubky, i když to je občas syrové, na dřeň. Jasně že vím, na co se mám ptát. Strávila jsem téměř dvacet let diskuzemi s animoterapeuty, zatímco strávil víc jak dekádu v bazénu s delfíny a klienty. Také mi ale bylo jasné, že pokud svoje intuitivní procesy začne intelektualizovat, pokud bude moc „v hlavě,“ může to narušit jeho schopnost dělat ty malé zázraky.
S Oldou je to jiné. Olda je pragmatik, s dětmi pracuje přes humor a zábavu. A funguje mu to skvěle. Hasan je prostě šaman, silně vnímá energie, důvěřuje své intuici. Umí se naladit i na těžce postižené děti, kde komunikace jiným nefunguje. Kromě delfinoterapie dělá ještě léčbu pomocí tibetských mís, kde musí vnímat jemné zvukové vibrace. Všude tam je rozjetá mysl vyloženě na překážku – a že on ji tedy rozjet umí. Došlo mi, že se pohybujeme na tenkém ledě.
Řekla jsem mu o této obavě a zeptala se, jestli máme pokračovat v našich rozhovorech, zda je smím zveřejnit. Zapálil si cigaretu a podíval se mi do očí. Stáli jsme na rušné ulici přiléhající k parku plnému banánovníků a dívali se na sebe nepochopitelně dlouho. Věděl, že já vím, že on ví. Skoro se mi chtělo brečet. Pak vyfoukl dým a řekl „Hele, buď důvěřujeme své intuici nebo ne. A jestli jo, tak to nějak zvládneme. Nikdo jiný o tom takhle nepřemýšlí. Musíš to napsat. Přece tady na těch znalostech nebudeme sedět.“